Než se rozhodnete se mnou vyrazit za hranice všednosti, ať už doopravdy, nebo koupí některého z mých eBooků, tak ve zkratce něco o mně. Ať víte, co jsem vlastně zač.    

Už jako maličká jsem milovala pohled z okna. Stavěla jsem se na špičky a dívala se na obzor. Černalo se tam pole. A já jsem si představovala, co za ním asi je. Tam dál, co končil obzor.  

Když mi bylo dvanáct, rozhodla jsem se, že se naučím italsky a pojedu do Itálie. A že jednou budu průvodkyní. Abych mohla cestovat. 

Za to rozhodnutí hluboce děkuju svému učiteli. Jako muzikent hodně cestoval a často nám o svých cestách s nadšením vyprávěl. Hlavně o Itálii, která ho okouzlila tak, jako později mě. 

Taky nám říkával, ať si nastavíme v životě laťku vysoko. Aby bylo z čeho snižovat. 

Na doby reálného socialismu jsem si teda tu laťku nastavila fakt dost vysoko. Procestovat svět. Jeho hranice, alespoň směrem na západ, byly de facto zavřené. 

Italsky jsem se naučila. A Itálii, i přes uzavřené hranice, procestovala už v těch dobách socialismu. Přesto, že to tenkrát bylo dost těžké. 

Průvodkyní jsem se taky stala. Abych mohla nádheru světa vidět nejen vlastníma očima, ale především ukazovat i druhým, že je vždycky co objevovat. 

Přátelé, dnes už vím, že existují jenom dvě stoprocentně ziskové investice.

Investice do vzdělání a do cestování.

V podstatě jde o jedno a totéž, protože cestování je univerzitou života. Pokud tedy mluvíme o opravdovém cestování, a ne o přemisťování se z bodu a do bodu b nebo o dovolené zn."Polehájov" někde v all inclusive. Nic proti all inclusive. 

Desítky let dělám to, co jsem chtěla dělat vždycky. A dělám to opravdu od srdce. Mám totiž ráda lidi. A největší odměnou pro mě je, když se smějí, bají a zapomenou na svoje starosti.  

Je mi ctí zpříjemňovat druhým všední dny. A měnit jim je na dny nevšední. 

Čas letí. Jestli chcete vidět ty nejkrásnější západy slunce, nesmíte na ně čekat moc dlouho. Pak je promeškáte.

Takže moc neotálejte. Protože vzpomínky budou nakonec to jediné, co si z tohoto bytí odneseme. 

Nad tento úvod jsem dala fotku, kterou jsem kdysi ulovila v Malajsii. Bylo to na ostrově Penang, pod nekonečnými schody, které stoupaly k hinduistickému chrámu. Schody nesnáším. Fotka nic moc. Ale ta myšlenka. 

"Každá smysluplná cesta začíná prvním krokem. Každá smysluplná cesta začíná na prvním schůdku." 

Tam nahoře, když jsem se po těch schodech, celá udýchaná, doslova vysápala, mě čekal nejen přenádherný a provoněný chrám, ale i přenádherný výhled. Na město, džungli, moře. Na pagody, mešity, kostely.

A na zlato-růžový horizont. Ať vystoupáme jak vysoko chceme, vždycky je tam další obzor. A za ním další nádherný svět k objevování. 

To ne já, to řekl Albert Einstein. 

STAČÍ NATÁHNOUT RUKU. A BUDEME OBJEVOVAT SPOLU. 

Proklikejte si web. A ať už tady zůstanete nebo ne, ať je každý váš den ten nejlepší! Protože tak to má být.